Překvapivé kino
Akinoly Daviese Jr.

Pro Akinolu Daviese Jr. se hodí slovo polymatik.Je především filmařem - pracuje na hraných, dokumentárních, experimentálních filmech, módních a hudebních videoklipech. Je držitelem Velké ceny poroty festivalu Sundance a nominací na cenu BAFTA za krátký film "Lizard" z roku 2021 a spolupracoval s luxusními značkami jako Gucci a Louis Vuitton. Je také DJ, rozhlasový moderátor, řečník a zakladatel prestižní klubové noci. Všechna tato nesčetná povolání netančí ve stejném rytmu, ale všemi se line jedna melodie: Akinola je ve videu i audiu vypravěčem příběhů.

Říká, že jeho výchova probíhala "tak nějak tam a zpátky", když popíjí bylinkový čaj v postprodukčním studiu v centru Londýna. Narodil se v Londýně, vyrůstal v Nigérii a Vánoce a letní prázdniny trávil rozděleně mezi obě země - a také v New Yorku, kde žil jeho starší bratr a sestra.

"Moji rodiče byli do hudby opravdu zapálení," říká a popisuje, jak často navštěvovali svatyni afrobeatového průkopníka a politického aktivisty Fely Kutiho v Lagosu, o němž později Davies natočil působivý dokument "One Day Go Be One Day". Jeho rodiče také provozovali nahrávací společnost, která zprostředkovávala americkým umělcům jejich hudbu do Nigérie. "[Vydavatelství v USA] věděla, že Nigérie je místem, kde je hudba velmi motivovaná," vysvětluje. "A jednou za čas do země přijel umělec. Moje máma a táta hostili Stevieho Wondera. V našem domě jsou jeho fotografie, na kterých je kolem něj spousta lidí."

Kromě hostujících superhvězd se v Daviesově domácnosti ozývaly inspirativní zvuky. "V těch letech to byl prostě nápor různých druhů hudby," říká Akinola a vzpomíná na metodistický a letniční gospel, který poslouchala jeho matka, na všudypřítomnost Michaela Jacksona, znělky nigerijské televize a R&B a rap devadesátých let.

Jeho hudební ponor sahal daleko za hranice domova. "V nigerijské kultuře," vysvětluje Akinola, "je hudba převážně společenská a založená na večírcích. Pořádáme je na svatbách, narozeninách nebo pohřbech," vysvětluje. "A když lidé na večírek přicházejí nebo z něj odcházejí, hostitelé jim zazpívají jako jakýsi přípitek." Pokračuje: "Všichni se baví o tom, co se děje, a o tom, co se děje: "Spousta těch písní je opravdu založena na vyprávění příběhů. Vznikaly za pochodu nebo hudebníci znají určitou historii toho, kdo na konkrétní večírek přichází, takže si museli dát opravdu záležet... Až když jsem se jakoby naplno přesunul do Velké Británie, zaregistroval jsem, jak zvláštní a jedinečný je tento kulturní základ."

Byl to však hip hop a zejména jedna skladba, která Akinolovi ukázala, jakou sílu má hudba pro vyprávění příběhů. Jednalo se o nahrávku 2Paca "Hit 'Em Up" z roku 1996. Vzpomíná si na "tu vášeň, vitriol a hněv - nikdy jsem nic podobného neslyšel" a tehdy se rozhodl, že "ať už je to cokoli, chci se tomu věnovat a být toho součástí".

Později mu maminka koupila na internát "malé stereo" a umělci jako Aaliyah, Monica, Stereophonics, Green Day a Baz Luhrmann tvořili eklektickou zvukovou stopu, na které pak procházel "téměř vším, co se dalo mít, pokud jde o hudební zařízení". Happy hardcore, drum and bass a hip hop se vmísily do mixu, když se z minidisků staly iPody a ze sluchátek bezdrátová zařízení. Když ho chytla filmová tvorba, vzal do ruky terénní rekordér Marantz, a čím více pracoval se zvukem, tím náročnějším se stával. "Nemám rád plochý zvuk, dokonce ani u popových písní," říká mi později o svých poslechových rituálech. "Takhle to prostě není navržené."

Akinola, který spoluorganizoval své okázalé klubové večery PDA, si vytvořil ještě hlubší vztah ke zvuku. V prostředí nočních klubů si vybavuje hluboký pocit svobody. "Zvuk je v tu chvíli zcela astrální. Nutí vás cestovat v čase... Je to fyzické, stojíte přímo u reproduktoru a necháváte hrát různé DJe, kteří míchají různé žánry dohromady." Když jde dál, jeho popis se stává téměř spirituálním. "Být v prostoru, kde je veškerá energie v tomto prostoru zaměřena stejným směrem, je docela vzácné. Je to svým způsobem téměř božské. Přesně takový pocit jsem z téhle party měl. Stal se z ní téměř božský, hédonistický prostor čistého eskapismu."

Stejné vlastnosti lze nalézt i v Akinolových filmech, v nichž vybírá hudbu pro její duchovní a přenosové kvality. "Myslím, že to je to, čím zvuk skutečně je," říká. "Je to emoce obrazu. Obraz je příběh... ale zvuk jakoby krystalizuje emoce. Vede lidi tam, kde chcete, aby byli, nebo jak chcete, aby se cítili." Dokud do filmu není přidána hudba, je si málokdy jistý jeho dílem. "Dokud není vytvořena hudba, nejsem do střihu příliš emocionálně investován," říká.

"Jeho oceňovaný film Lizard, ke kterému složil hudbu Tim DeWit, bývalý člen newyorské experimentální elektronické skupiny Gang Gang Dance, je toho dokonalým příkladem. "Ještěrka" je docela obyčejné drama, ale obsahuje prvky magického realismu. Už tím, že do něj vložíte zvuk, který evokuje spíše sci-fi nebo thriller, všechny rozhodíte." Stejný efekt můžete zažít i v jeho další tvorbě: od éterické, ambientní elektronické hudby v hypnotickém, nigerijském dokumentárním kraťasu "Zazzau" až po symfonické rytmy broken-beatu v produkci BBC "Black to Life"; a od živých a povznášejících zvuků Sampa The Great v "Dance Accepts Everyone" pro Facebook až po pomalý funk ve stylovém "Out of Fashion" pro Red Wing Shoes. "

"Je to jeden z nejdůležitějších nástrojů, které máte k dispozici," říká. Zvuk "hraje obrovskou roli v tom, aby si diváci film koupili - ať už jde o zvukový design, licencovaný zvuk nebo originální kompozici. Lidé musí být ponořeni do toho, co děláte, nebo se do toho musí ponořit". Není tedy divu, že se často objevuje na začátku jeho tvůrčího procesu - vytváří playlisty, aby svým spolupracovníkům udával tón. Je to ale také třešnička na dortu; lepidlo, které vše drží pohromadě ve výsledném produktu. Podle jeho slov je nesmírně důležitý v průběhu celé produkce, protože "lidé odpustí špatný obraz, ale neodpustí špatný zvuk".

Akinola nyní připravuje celovečerní hraný film a dokumentární film a říká, že je posedlý "správným příběhem". A přestože o těchto nových příbězích zatím mlčí, jedno je jisté - jak už zdůraznil v mnoha svých předchozích dílech, "hudba bude určitě hrát velkou roli".

"Myslím, že při vaření by zvukový design byl asi jako cibule nebo česnek," říká Akinola, když přemýšlí o svém atmosférickém, náladovém playlistu. "Prostě jen zvýrazňuje texturu a chuť a vše umocňuje nebo vás vede určitým směrem." Hudba, kterou vybral, odráží proměnlivou atmosféru a mnoho témat filmu Lizard. Moje playlisty jsou tak specifické. Musím vybírat každou skladbu a musí v ní být opravdu specifická nálada a musí trvat 45 minut, maximálně hodinu." Díky pečlivě seřazenému souboru hluboce pohlcujících skladeb lze Akinolův playlist Amplified prožívat, jako by to byl komplexní film sám o sobě.